Nikdy nezveřejněné kapitoly příběhů

14. března 2015 v 17:25 | Matt (Maljian) |  Příběhy
Ahojté! :)
(Ok, opět mám dess xD Je sice úděsnej, ale ani mi to nevadí. Je můj, je podobnej jako ten starej..Takže jsem spokojenej, i když si uvědomuju, že hezkej rozhodně není. :D)

Tak, jak už napovídá název, v tomto článku budou ukázky (většinou prology nebo úplně první kapitoly) příběhů, které bohužel spatřily světla leda tak ve článku ála "Slibuji, že během tohohle týdne začnu psát fakt bombasticky ohromující příběh!". :D Bohužel všichni dobře víme, jak to s mými příběhy dopadá. xD Ale přísahám, že se vždycky snažím! Jenže můj problém je, že se snažím text dost šperkovat, přemýšlím nad každým slovíčkem a často upravuju slovosled, pokud se mi nezdá. Pak se s tím mořím, kapitola po třech dnech stále není hotová, mě to štve a říkám si, že to je nekonečné a navíc "zbytečné", protože takovou krátkou kapitolu stejně na blog dát nemůžu. Rád bych tu začal psát příběh, ale uvidím. Docela i uvažuju nad tím, že by to bylo vždycky hodně kratičké - třeba bych měl pak větší chuť do psaní a konečně bych nějaký příběh dokončil. To by bylo vážně hezké. :) Ale teď už k těm ukázkám. Začnu těmi staršími a dojdem až k těm, které jsem psal tenhle rok. Je jich asi tak cca 6, většina spíše kratší a hlavně většinou stojí za hodně velkého mazláčka, ale..Užijte si xD (Možná tam budou překlepy. Ještě si rozmyslím, jestli se mi chce opravovat to :'D)
Za komentáře budu rád. :)



1. KONEC ROKU 2013, NEPOJMENOVANÝ GOT PŘÍBĚH, PROLOG
Okolo sedmé hodiny ranní začaly do Meenina pokoje pronikat sluneční paprsky. Pomalu rozevřela oči a ospale zívla. Chvíli se nečinně povalovala v posteli a otupěle zírala na stěny svého pokoje. Nakonec však po pár minutách přece jen pomalu vstala ze svého lože, vsunula své bosé nohy do pantoflí a pomalou šouravou chůzí si to zamířila na balkon. Rozhrnula záclony a došla až k zábradlí, kde se zastavila. Nechala se ovívat příjemným ranním vánkem. Pohrával si s jejími vlasy a šimral ji na obličeji. Zahleděla se dolů, aby se pokochala pohledem na město při východu slunce. Jihobrod měla vskutku velmi ráda, i když trvalo dlouhé roky, než si tu zvykla. Ohňové město bylo městem jejího dětství a nikdy neměla v úmyslu ho dobrovolně opustit. Nakonec si ji však z města, které měla tolik ráda, odvezl před 18ti lety její drahý Elric. Její ubohý manžel. Měla ho moc ráda. Jistě, téměř všechny manželky mají rády své manžely, ale ona ho zbožňovala. Byl pro ni jako bůh. Od Dcer nebylo spravedlivé, že jí ho takhle mladého sebraly. Neměl zemřít. Všechno se zdálo být v pořádku a jednoho dne prostě zemřel. Podlehl zákeřné nemoci. Dlouhé měsíce seděla u jeho lůžka a modlila se, aby přežil. Před pěti lety byl ještě čilý a zdravý, za tři roky už jen málokdy vstával z lůžka. Nakonec už byl na něj odkázán. Ležel tam jako mrzák a při každém slově sípavě kašlal. Seděla u něj každý den a každou noc, modlila se za něj ke všem bohům, kteří kdy opečovávali tuto zem. Starala se o něj tak dobře a věrně celou tu dobu. Copak neexistuje spravedlnost? Byl tak mladý. Zemřel před pár měsíci, ale když o tom tak přemýšlela, možná už tomu byl rok. Jeho tvář si sice dokázala vybavit, ale některé detaily už přece jen zapomněla. Děsila se představy, že se jednoho rána probudí a nebude si moci vzpomenout, jak její manžel vlastně vypadal. Občas si říkala, jestli má život ještě vůbec smysl, ale nad touhle věcí snad ani nebylo třeba uvažovat. Syn a dvě dcery. To je přeci dostatečný důvod k životu. Bude je hlídat jako jejich anděl strážný a nedovolí, aby se jim něco stalo. Ztrátu další blízké osoby už by asi nepřežila. Děti nemají umírat dříve než jejich rodiče. To by nebylo správné. Kdyby najednou všichni tři zmizeli z jejího života, nejspíše by zešílela žalem. A dost. Nesmí myslet na minulost. Co se stalo, stalo se. Nesmí na to myslet příliš často, přestože rozhodně nesmí zapomenout úplně. Nejlepší však bude, když se teď bude věnovat pouze přítomnosti. Vycházející slunce osvětlovalo město na obou stranách řeky. Byl to úchvatný pohled. Na řece plula zlatá zář a pár lidí už procházelo ospalými uličkami města. Jihobrod je největším a zároveň hlavním městem Devítihradska. Nachází se na jihu a obklopuje břehy řeky Senice. V dávných dobách městští stavitelé postavili přes tuto řeku dvanáct mostů, které dosud stojí. Deset z nich se nachází právě v Jihobrodu. Každý z mostů má na obou stranách řeky kamennou bránu, která je porostlá rudými růžemi. Pilíře mostů jsou zdobeny zlatem a každý most je zhruba dva metry vysoký. Chloubou města je také hrad, který stojí přibližně uprostřed města. Má mnoho vysokých věží a je v celkem dobrém stavu. Na nejvyšší věži hrdě vlaje praporec se znakem rodu Trintů, šedým býkem na modrém poli. Většina domů ve městě je z kamene a jsou bíle omítnuty. Okrajové části města obývá hlavně chudina, zde bývají domky spíše dřevěné. Všechny chodníky ve městě se skládají z barevných dlaždic a vytvářejí pestrobarvené mozaiky, které působí velmi veselým dojmem. Ve středu města se nachází Sidenino náměstí. Uprostřed něj stojí žulová socha královny Sideny obklopená květinovými záhonky.

2. ZAČÁTEK ROKU 2014, NEPOJMENOVANÝ GOT PŘÍBĚH PŮVODNĚ URČENÝ DO SOUTĚŽE, JEDNORÁZOVKA
"A vrátím se ještě někdy domů?" zeptala se dívenka a posadila se vedle mě na lůžko.
Upřímně jsem ji litoval. Svoji matku, Rhaellu Targaryen, nikdy nepoznala. Škoda, byla to dobrá žena a matka, o tom nemůže být pochyb. Svého otce také nepoznala, ale abych byl upřímný, možná je to tak lepší. Děvče si alespoň může myslet, že to byl úctyhodný člověk a dobrý král. Pravda byla bohužel jiná, ale k obhajobě Aeryse je nutno říct, že za své šílenství nemohl. Měl smůlu, že mince, se kterou bohové házeli, dopadla na špatnou stranu. Já jsem si ho vážil a respektoval ho, i když to někdy bylo těžké. Zůstalo v něm po Šerodole vůbec ještě něco dobrého? Často jsem si pokládal tuhle otázku a vždy jsem dospěl k názoru, že v něm vždycky kus dobra bylo. Bohužel se vždy skrývalo tak hluboko v jeho duši, že jen málokdo by tomu byl ochoten uvěřit. Pro většinu obyvatel Západozemí to byl prostě jen Šílený král, odsouzeníhodný člověk zlé povahy. Nenáviděli ho, nikdo ho nikdy nelitoval a nikoho nezajímalo, že Aerys vždycky takový nebyl. Zatracený Darklyn! Kdyby to nebyl takový nabubřelý blázen a nevyžadoval pro sebe a svoje město všelijaká privilegia, nic z toho se nemuselo stát.

3. ZAČÁTEK ROKU 2014, NEPOJMENOVANÝ TLK PŘÍBĚH, PRVNÍ KAPITOLA
"Jsi si jistá, že budu mít dvě lvíčata, Tawi? Nechce se mi tomu uvěřit," pousmála jsem se šťastně a pomalu jsem ulehla do trávy.
"Kdybych si tím nebyla jistá, neříkala bych ti to, drahá Akyto. Ještě nikdy jsem neviděla, že by nějaká lvice měla tak velké břicho. Podívej se na Mahiri. Otěhotněla zhruba ve stejnou dobu jako ty a má ho sotva poloviční," ujistila mne Tawi.
"Ach, já jsem tak šťastná. Už brzy přijde den, kdy přijdou na svět. Cítím to."
"Škoda že já sama žádná lvíčata nemám. Kdybych nějaká měla, mohla by si hrát s těmi tvými. Bylo by pěkné je pozorovat společně při jejich hře, nemyslíš?" Tawi se smutně zahleděla na nebe a sedla si do trávy vedle mě. Nerada jsem ji viděla takhle nešťastnou. Obě jsme byly stejně staré a ona byla už od narození mou nejlepší kamarádkou. Žily jsme ve stejné zemi a sdílely společně všechnu radost i bolest. Jenže já teď budu mít lvíčata a ona ještě žádné nemá. Jsme jedny ze starších lvic v naší skupině, která čítá něco okolo čtyřiceti lvů a lvic. Nejsem si jistá, jestli si Tawi někdy najde partnera, kterého by opravdu milovala. Ani neví, jaké mi to dělá starosti.
"Určitě taky brzo najdeš nějakého lva, s kterým budeš mít spoustu-"
"Tady? V téhle pustině? Na míle daleko nežijí žádní jiní lvi a z téhle skvadry je dost těžké vybrat si lva mého srdce. Nebuď bláhová, Akyto. Jen se mě snažíš rozveselit. Až moc dobře víš, že nikdy nebudu tak šťastná, jako jsi právě teď ty," skočila mi Tawi do řeči s překvapivou záští v hlase. Nikdy jsem netušila, že mi moje nejlepší kamarádka tolik závidí. Trochu mně to zarazilo. Když vám vaše kamarádka něco řekne takovýmhle tónem, samozřejmě vás to mrzí. Následovalo pár minut nepříjemného ticha, kdy se ani jedna z nás neodvážila promluvit.
"Já- omlouvám se ti, Akyto. Nemyslela jsem to tak," řekla nakonec se smutným úsměvem Tawi.
"To je v pořádku. Soucítím s tebou," odpověděla jsem jí po chvíli a věnovala ztrápené lvici jeden ze svých konejšivých úsměvů.

4. KVĚTEN 2014, PŘÍBĚHY PÍSEČNÉHO KLANU, PROLOG
Už čtvrtým dnem vytrvale pršelo. Vál chladný vítr, který si pohrával s korunami stromů a kapky deště zanesl i tam, kde obvykle bylo sucho. Na zemi se tvořily blátivé kaluže a menším stromky, které už nevydržely stálý nápor větru, ležely polámané v bahně. Lesní zvířata marně hledala úkryt před deštěm. Sojky se choulily k sobě ve svých hnízdech, jezevci zalezli do svých nor v zemi, do kterých si zbloudilé dešťové kapky již také našly cestu a ostatní zvířata se krčila promoklá pod listnatými stromy. Oblohu, jež působila velmi pošmourně, občas prořízl blesk. Říčka se vylila ze svého koryta a pustošila břehy. Ve vodě plavaly větve, klády, listí a také mrtvá těla nebohých živočichů, kteří nestihli před ničivou sílou divoké říčky utéci.
"Nemůžeme odejít z tábora našich předků. Náš klan tu žije už po mnoho generací a nebylo by vhodné, abychom toto místo opustili. Klan je zde v bezpečí. Hvězdný při nás stojí a bude nás chránit," zaprskala výhružně jedna z koček.
"Tohle místo už pro nás není bezpečné. Prší již čtvrtý den a náš tábor je zatopený. Nemůžeme se zde déle zdržovat. Musíme najít bezpečnější místo pro náš klan. Les je zpustošený, většina zvířat už odtud odešla do sousedního lesa. Měli bychom je následovat. Měli bychom odejít, dokud je čas," opáčila starší kočka rozčileně a s důvěrou v očích se podívala na šedého kocoura. "Nadešel čas opustit tohle zpropadené místo, Dunový měsíci. Sám to víš," pokračovala dál kočka naléhavě.
"Neposlouchej ji. Jilmová smršť už chudák neví, co mluví. Bývala možná moudrá, ale stáří jí zakalilo mysl. Neuvažuje logicky. Déšť jednou přišel a za den či dva zase ustane. To ví i malé hloupé kotě," mňoukla pohrdavě Zlomená kost.
"Pořád se oháníš Hvězdným klanem, ale i ty sama dobře víš, že jedna z mých předchůdkyň již dávno předpověděla velkou potopu, která zatopí celé naše území. Podle téhle věštby má déšť trvat osmnáct dní a divoká voda zničí vše, co jí přijde do cesty-"
"Já ten příběh dobře znám. Je to povídačka pro malá koťata, jestli tě zajímá můj názor. Nemůže pršet osmnáct dní. Nepleť se do toho, čemu nerozumíš. Možná jsi kdysi bývala léčitelkou, ale teď už si na stará kolena jistojistě pleteš meduňku s kopřivou," pokračovala dál Zlomená kost a hněvivě se podívala na Jilmovou smršť.
"To stačilo," přehlušil je šedý kocour. "Už jsem toho slyšel dost. Přestaňte se už konečně hašteřit. Tohle je vážná záležitost, musíme okamžitě jednat. Souhlasím s Jilmovou smrští, měli bychom neprodleně opustit tento les," řekl Dunový měsíc vážně a zadíval se na oblohu. Jilmová smršť by mohla mít ohledně té věštby pravdu. A i kdyby pravdu neměla, bude lepší najít si jiný domov, než se tady utopit.
"Děkuji ti za vyslechnutí, jsem ti vděčná za tak moudré rozhodnutí," usmála se Jilmová smršť a spokojeně zavrněla. "Mám jít oznámit tvé rozhodnutí klanu? Měli bychom se připravit na cestu," navrhla a čekala na odpověď Dunového.
"Máš pravdu, ale oznámím jim to sám," kývnul Dunový a zkoumavě se zahleděl na Zlomenou kost. Svou prohru v této potyčce těžce nesla, nebo to alespoň tak vypadalo. S nenávistí v očích pozorovala Jilmovou smršť a nespokojeně se zamračila. Malou chvíli vydržela mlčet, ale nakonec se přeci jen ozvala.
"Jsem zklamaná a zdrcená. Tohle rozhodnutí prostě nechápu. Až do dnešního dne jsi dělal jen samá správná rozhodnutí. Proč se teď chováš jako malé prašivé štěně? Ještě jednou pořádně zvaž své rozhodnutí, prosím," řekla s potlačovanou záští v hlase. Snažila se sice mluvit klidně, ale moc se jí to nedařilo.
"Já své rozhodnutí nezměním, to mi věř," opáčil opatrně Dunový měsíc. Už ode dne, kdy tuhle kočku přijal do klanu, věděl, že je velice ambiciózní a tvrdohlavá. Zkrátka je to silný oponent. Musí si na ni dávat pozor.
"Tvé rozhodnutí nepřijímám a vsadím se, že se najdou i další, kteří s tvým hloupým rozhodnutím nebudou souhlasit," řekla Zlomená se zřetelnou výhrůžkou v hlase.
"On je tvůj velitel. Ty ho musíš poslouchat, ať se ti to líbí nebo ne," upozornila Zlomenou přísně Jilmová smršť. "Kdybych já byla tvá velitelka, s takovými jako ty bych se vůbec nemazlila. Slovo velitele je zákon," zaprskala.
"Tak ty mě tady budeš poučovat? Myslíš si, že jsi chytrá? Tohle ti nedaruju, mrcho," zamňoukala rozhořčeně Zlomená kost a vrhla se s vytasenými drápy na Jilmovou. Drápla ji do zad a povalila ji na zem. Jilmová byla tak překvapená jejím jednáním, že se ani nestihla bránit.
"Copak jsi se pomátla? Nech mě být," zaprskala Jilmová a marně se snažila vyprostit z jejího sevření. Byla už moc stará a nedokázala se ubránit rychlé a hbité kočce, jakou byla Zlomená.
"Tohle si vypiješ. Nedovolím, aby mě tu někdo říkal, co mám dělat. Za tohle zaplatíš životem. Už dlouho pozoruji, že se snažíš Dunového měsíce proti mě poštvat. Já jsem jeho zástupkyně a ty moje místo tím svým pochlebováním nezískáš, to s tebou radši udělám krátký proces," mňoukla nenávistně Zlomená a škrábla ji do obličeje. Dunový se rozhodl zasáhnout a skočil na Zlomenou zezadu. Zlomená překvapeně zavřískala a a drápem zasáhla Dunového do hrudníku. Velitel bolestně syknul a na oplátku ji sekl do čumáku.
"Pomoc! Pomozte někdo," zakřičela Jilmová a namáhavě vstala. Konečně se vzpamatovala a jelikož se zbytek klanu nacházel poblíž, věděla, že ji určitě někdo uslyší a pomoc dorazí brzy. Zlomená kost se lekla a výhrůžně zaprskala. Příchod válečníků by znamenal značnou přesilu. Hbitě se vyhla výpadu Dunového, který se pohyboval jen s velkou námahou a jeho rána na hrudníku silně krvácela. Jilmová se rozhodla pomoci Dunovému v boji a už se na ni také řítila. Tohle je poslední šance. Zlomená se rozhlédla, jestli už se k nim neblíží válečníci klanu a kvapem se rozběhla pryč. Jilmová se za ní rozběhla a snažila se ji včas chytit, než uteče, ale zkrátka zareagovala moc pomalu a stáří společně s krvácejícími ranami jí znesnadňovalo běh. Zlomená zmizela v křoví na druhé straně louky, kde se nacházeli a po malé chvíli už ani nebylo slyšet šustění větví, jak se prodírala lesním porostem. Stará kočka pochopila, že nemá cenu Zlomenou dál pronásledovat a přiběhla na místo, kde ležel zraněný Dunový měsíc. Ležel na trávě v louži krve a už dýchal jen velmi slabě. Jeho oči byly do široka otevřené a dívaly se na Jilmovou. Najednou znovu zašustilo křoví a z něj se vynořili kocouři, které Jilmová smršť dobře znala. Byli to Vlaštovčí pírko, Písečný uragán a Třeskutý mráz, válečníci jejího klanu. Jilmová by ani nedokázala v ten moment popsat slovy, jak ráda je všechny viděla.
"Co se to tu děje? Přiběhli jsme, jak nejrychleji jsme mohli," řekl udýchaně Třeskutý mráz, ale už nepotřeboval odpověď. Spatřil zraněného Dunového měsíce ležícího v trávě a vedle něj Jilmovou smršť, která byla také celá od krve. Jeho zorničky se rozšířily a na tváři se mu objevil vyplašený výraz.

5. ZAČÁTEK ROKU 2015, STRÁŽKYNĚ NEBES, PRVNÍ KAPITOLA
(všimněte si, že vstávání je podobné jako v prvním příběhu :D Není to naschvál. :D)
Bim-bam! Elyon se rozespale schoulila v peřině. Co je zas proboha tohle? Líně se převrátila z boku na bok a zabořila obličej do polštáře. Bim-bam! Bim-bam! Zívla. Tohle je snad zlý sen. Pomalu otevřela oči, do kterých si však téměř okamžitě našly cestu hbité sluneční paprsky, takže si je musela zastínit dlaněmi. Proč musíme mít dům zrovna na náměstí? Já z těch zvonů jednou zešílím. Nespokojeně se sama pro sebe ušklíbla a po chvilce váhání ještě vleže začala pomalu vsunovat nohy do papučí, které ležely před její postelí. Bim-bam! Opatrně se posadila na postel, jako by jí příliš prudké pohyby po ránu nedělaly dobře. Promnula si oči slepené ospalky a zaposlouchala se do zvuku zvonů. Kdyby v tomhle domě s matkou nebydlela již osmnáct let, možná by jí nepřišel tak otravný. Nakonec však přeci jen vstala a loudavě se došourala k zrcadlu. Cestou popadla do jedné ruky hřeben ležící na almaře a začala si s ním česat své dlouhé hnědé vlasy. Zkoumavě se zahleděla na svůj odraz v zrcadle. Dnes ráno vypadám vážně jako příšera. No..Ne že by to jindy bylo jiné. Její zkoumavý pohled se změnil na kritický. Výborně, tohle vrabčí hnízdo jen tak neučešu. Povzdechla si a rukama nahmatala na vedlejší skříni barevnou stuhu. Nemotorně si ji omotala okolo vlasů a zavázala ji, načež začala věnovat větší pozornost svému obličeji. Nikdy se jí moc nelíbil. Nos moc malý, rty nevýrazné a čelo příliš vystouplé. No, aspoň neměla uši jako ta podivná zvířata, které občas do města přivezli komedianti. Místo nosu měla dlouhou rouru, které se říkalo chobot a místo normálně velkých uší široké plachty. Vzpomínky na komedianty a na podivná zvířata, která s sebou vozili, odpluly někam do neznáma. Znovu se ozval zvuk zvonů. Naposledy dlouze pohlédla do zrcadla. Aspoň ty světle zelinkavé oči jsou hezké, pomyslila si. Hřeben ledabyle odhodila zpět tam, kde původně ležel a otevřela truhlu s oblečením, která stála poblíž. Když zrovna člověk hledá něco konkrétního, jako naschvál to nemůže najít! Chtěla si na sebe vzít ty nejhezčí šaty, ale vypadalo to, že se někam vypařily. Ve spěchu tedy popadla první šaty, které jí padly pod ruku a rychle se převlékla. Zvony přestaly zvonit. Elyon došla až k oknu a otevřela ho. Šlo to stěží. Okno už bylo staré a skřípělo na protest, jako kdyby se mělo každou chvíli rozlomit vejpůl. Už už s chtěla podívat z okna, když v tom se otevřely dveře do jejího pokoje.

6. ÚNOR 2014, STRÁŽKYNĚ NEBES, PROLOG
Shara už po několikáté za poslední půlhodinu otevřela zaprášenou objemnou knihu, kterou jí dala stařičká Traya. Všude kolem ní bylo plno květin a bylinek rozličných barev a velikostí, ale přísahala by, že bylina, která si spokojeně slisovaná hověla v herbáři, jenž právě držela ve svých rukou, snad ani neexistuje. Její okvětní lístky zářily krásnou světle modrou barvou, přestože na onom již notně zažloutlém papíru musela tlít snad padesát let. Dívka na ni vrhla jeden ze svých ošklivých pohledů. Kde se mi jen schovává? Kdybych ji tu někde uviděla, určitě bych ji ihned poznala. Nakvašeně knihu opět zavřela a pokračovala dál vysokou trávou, která jí sahala téměř po kolena. Možná, že kdyby byl všechen ten porost jen o trochu nižší, už by tu zatracenou modrou nádheru dávno našla. Sama se podivovala, jak moc je dnes trpělivá. Obvykle by to vzdala hned poté, co by vkročila na louku a rozhořčená svým neúspěchem by cestou zpět do tábora měla chuť zakroutit krkem každému, kdo by jí přišel pod ruku. Jenže dnes to bylo jiné. Už delší dobu jí fascinovalo léčitelství, a proto se stala Trayinou učednicí. Svraštělá žena sice již pár učedníků měla, ale kdo by odmítl dceru samotného náčelníka? Aspoň k něčemu byla tato skutečnost dobrá. Jinak se ale Shaře to, že je dcerou zrovna svého otce, pomalu ale jistě začínalo zajídat. Všichni jí věnovali až příliš mnoho pozornosti. Nemohla ani vylézt ze svého stanu, aniž by na ni civěla polovina osazenstva jejich tábora. Vždycky byla raději sama. Přestože introverti většinou nebývají tak výbušní, jako je ona. Stačí jen málo a dokáže se pěkně rozohnit. A právě nyní pohár její trpělivosti přetekl. Vztekle mrštila starý herbář do trávy a sedla si na pařez, který právě objevila. Tak moc chtěla tu bylinu najít, avšak po tomto namáhavém pachtění se trávou začínala pomalu nabývat dojmu, že bohové dnes mají mimořádně špatnou náladu a rozhodli se vylít si všechen svůj vztek právě na ní. Její dobrá nálada zmizela tak rychle jako aprílový déšť a trvalo dost dlouho, než se k ní opět líně vrátila a přinesla s sebou i její pozbytou duševní rovnováhu. Vstala z pařezu a sebrala opatrně ze země herbář. Docela ji udivilo, že se té umolousané změti papírů v churavém koženém obalu nic nestalo. Oddychla si. I kdyby z něj vypadl jen jediný list s tou nejběžnější květinou ze všech, nebyla by s Trayou po zbytek tohoto dne kloudná řeč. Naposledy, když se Shaře z tohoto herbáře povedlo nedopatřením vytrhnout list s půlměsíčnicí žahavou, stařenka div nevyletěla z kůže. Za trest musela tenkrát hodinu mazat mastí záda starého Rheze, což by samo o sobě nebylo tak hrozné, kdyby tento zavalitý mrzák, kterému chyběla jedna celá noha, nesmrděl jak džber s močůvkou. Rozhodla se na tuto příhodu raději nemyslet a její pohled se opět stočil směrem k pařezu. Bosá chodidla měla celá posetá mozoly a navíc jí do levého kotníku žahla půlměsíčnice, takže na tomto místě neustále pociťovala nepříjemnou palčivou bolest. Tak ráda by si zase sedla a zůstala tam rozvalená celý den. Už se chystala svůj zrak odvrátit a jít dál hledat, když v tom si všimla světle modrého kvítku, který rostl hned vedle pařezu. Nadšeně se rozběhla zpátky a úplně zapomněla na své bolavé nohy. Naplno se oddala pocitu euforie, jenž ji právě zachvátil. Doufám, že tohle není jen nějaký blud způsobený únavou, pomyslila si. Klekla si na zem a přiblížila k oné bylině svůj obličej. Tohle bezpochyby musí být ona! Zaradovala se a na tváři se jí objevil lehký úsměv. Zjistila dokonce, že na odvrácené straně pařezu jich roste ještě spousta. Všechny do jedné vyrvala i s kořínky a nastrkala je do herbáře, protože proutěný košík kvůli své obvyklé roztržitosti nechala pohozený v Treyině stanu. Možná to ale bylo dobře. Herbář byl už tak sám o sobě těžký. Košík by byl jen další zbytečná zátěž. Když byla hotová s oklepáváním kořínků od hlíny, vecpala si bichli plnou bylin do podpaží a vydala se zpátky do tábora. Sluneční paprsky ji příjemně hladily po tvářích a mírný vánek si pohrával s jejímy vlasy. Jaro se pomalu chýlilo ke konci. Všechno kvetlo a les byl příjemný napohled. Lesní ptactvo zpívalo veselé písně a listy stromů svým šuměním souhlasně přizvukovaly. Dnes dokázala Shara krásu neporušené přírody docenit víc než kdy jindy. Ačkoliv však vše vypadalo na první pohled klidně a harmonicky, byl zde cítit i určitý neklid. Země, které všechny zdejší národy tak příhodně říkaly Nebesa, slábla. I do jejich tábora už dorazily znepokojivé zvěsti. Výřeční poutníci, kteří za teplých večerů vysedávali u jejich ohniště, kde vesele plápolal ohýnek, mluvili o puklinách v zemi a postupném rozpadu celých Nebes. O tiché hrozbě, která se tiše kradla krajinou, však jen málokdo mluvil. Každý v hloubi duše věděl, že něco není v pořádku, ale skoro nikdo tomu nebyl ochoten uvěřit, natož to vyslovit nahlas. Jejich kmen žil na tomto nádherném místě již velmi dlouho. Nikdo nechtěl ani pomyslet na to, že by jeho domovinu měla postihnout zkáza. Shara byla estrijanka. Estrijané byli vcelku podobní lidem, avšak měli modrobílý hrdelní vak, který uměli při řevu nafukovat. Jejich vlasy mohly mít různou barvu - od černé přes tmavě modrou až po azurovou a z pusy jim obvykle vyčuhovaly všechny čtyři špičáky - dva menší a dva větší velikosti. To byly hlavní znaky, jimiž se estrijané od lidí lišili. Co se týče stylu života, bývali estrijané povětšinou kočovníci. Existovaly však i kmeny, například ten Shařin, které žily na jednom místě a nestěhovaly se. Lidé tohoto národa bydleli ve stanech nebo v dřevěných chatrčích. Nebyli příliš vyspělí a většina ras je považovala za primitivní, přestože jejich kulturní bohatství bylo veliké a v přírodě se vyznali jako nikdo jiný. Též znali mnoho léčitelských tajemství a jejich chutná a výživná kuchyně byla po celých Nebesích vyhlášená.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Taya Arkatt-Leonnwis, první svého jména Taya Arkatt-Leonnwis, první svého jména | 3. června 2015 v 13:17 | Reagovat

Páni, to je příběhů!
Te%d je nemám čas všechny přečíst tak jsem si přečetla první se lvíčátky, který je mimotlapem dokonalý, i když je krátký. Podobnou situaci jsem totiž zařila, tak vím, co kdo cítí. :) a potom ten s GOTka. :333 ah, je skvělí číst takové tématiky! Nádherně píšeš.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama